"Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují." (Seneca Lucius)

V poduškách podzimní melancholie

30. prosince 2005 v 22:44 | Lenička (podzimni dest) PROSIM NEZNEUŽIVAT !!! :)))) |  Poezie :o)
Začal podzim… období, kdy bývá příroda omámená krásnem a melancholií. Oči má zavázané šátkem z prvních ranních mlh. Ospalé slunce si jimi každý den pročesává své zlatavé vlasy, stává se stále častěji, že si pospí déle, než je nutné a líně se kutálí oblohou. Polibky studeného větru někdy jako bič šlehají do tváří, jindy se vítr stane škádlivým tanečníkem, který Tě vezme do náruče a tančí s Tebou na parketu z prvního spadaného listí a lučních kvítků - těch osamělých diamantů připomínající kouzlo léta, které už nám dávno ukázalo záda. Teplé tóny barevnách plášťů, které si oblékli stromy v alejích, vlají do dáli, cuchají vlasy poslední trávě do rozpustilých účesů a jako skvostné sponky se v nich třpytí perličky rosy. Človíček kráčející krajinou očima hltá nádheru, jež ho obklopuje. Připadá mu jako plátno, na něhož malíři nanesli své nejbujnější fantazie, však vše je v pohybu a on hltá sílu těchto chvil plnými doušky. Uprostřed toho všeho usedá pod starý strom rozevírající svou náruč k nebi - schoval se do stínu jeho pláště … zavřel oči a nasál vzduch provonění euforií.
…jako by človíčka pohladil chlad - otřásl se zimou, schoulen v klubíčku oči opět otevírá. Vzhlédl nahoru do koruny stromu, kde skrz holé větve uviděl zšedlé nebe. Človíček se zvedl a listí, kterým byl zasypán z něj sjelo jako ze všech stromů kolem - nejspíš už není v módě. Nahá těla strnule stojící na místě - jako by v modlitbě vzpínala se k oblakům. Lusknutím se do všeho vypila šeď a chlad, snad v hrsti Zemi svírají zimní duchové. S každým krokem človíček nalézá novou okouzlující náladu podzimu. Posvátnost chvil, kdy vše čeká na první vločky sněhu. Skoro žádný záchvěv rozmarných pocitů - však uvnitř všeho dřímá život žádostivě natahující ruce právě k citům, jež zahřejí duši. Do posledních zbytků světla se plíží noc - jako by někdo zakryl nebe tmavým šálem, za nímž se schovává měsíc v náručí hvězd.
Človíček - tak maličký proti celému vesmíru mizí v dálce… v bludišti rozblácených cest. Po hladinách kaluží začínají pobíhat vlnky - to od slz kanoucích z tváří mraků - aby políbily usínající svět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 žabka žabka | Web | 30. prosince 2005 v 22:55 | Reagovat

Teda, tos pisala ty? To je strasne kraaasny!!!!

2 Lenička Lenička | 30. prosince 2005 v 23:13 | Reagovat

jojo to jsem psala já :-)

3 E:) E:) | 6. srpna 2006 v 11:16 | Reagovat

jo holka moje ucitelka by ti rekla ze mas talent me to teda rika a co rika tvoje ucitelka jo je to super

4 Lenicka Lenicka | 23. září 2006 v 11:34 | Reagovat

E :) jeeeee je to fakt hezky... nekdy me prekvapi kdyz se veci ctu po dlouhe dobe... dekuju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama