"Milujeme ty, kteří nás odmítají a odmítáme ty, kteří nás milují." (Seneca Lucius)

Lednová Praha?

29. ledna 2006 v 13:17 | Lenička |  Z mého života
Tak jsem se Vám v pátek rozjela do Prahy. Byly dvě hodiny a já seděla ve vláčku, do uší mi hrála hudba z MP3 přehrávače, kterýho mi půjčil kamarád (touto cestou mu děkuju, asi bych tam bez něj umřela). Zachumlala jsem se do kabátku, jelikož strašně táhlo, vyndala jsem si z batůžku Seiferta a jeho "Zápas s Andělem"... ponořila jsem se do jeho veršů, až mě samotnou napadala spousta kouzelnejch věcí - hlavně, když jsem se koukla z okna... (spracuju to a dodám :o)
V Praze jsem se vydala směr Stavovské divadlo - byl přece večer Mozartův (250 let od jeho narození - přesne 20:00). Měl veliký koncert a já bláhová až naivní vlétla do Staváku, před kterým slál štáb televize Nova a snažila jsem se tam dostat na index z konzervatoře (je na něj vstup na vystoupení zdarma). Ale byl to až moc velkej koncert, tak mě hned ve dveřích s elegancí vrátili ven do studených ulic velkoměsta. Ale co, mávla jsem rukou... není každej den posvícení. Vydala jsem se směr byt. Cestou jsem koupila láhev dobrého vína - volal mi kamarád, že má chuť se projet do Prahy :o) bylo to zvláštní, ale tak trošku jsem s ním počítala. V bytě jsem se osprchla a vlezla do pelíšku, pustila jsem Čt2 a koukala na koncert alespoň v telce... a čekala a čekala... a o půl jedenácté jsem usla - bohužel kamarád nebyl schopen ani odepsat na zprávičku. V poslední době se mi takové věci stávají čím dál častěji... :,o(
Druhý den ráno jsem byla už v osm vzhůru. Udělala jsem si horkej čaj a přemýšlela, co budu dělat - zajedu si do obchoďáků, napadlo mě. Sbalila jsem si věci a v deset jsem vyběhla do -18,5°C mrazu. Nasedla jsem bez přemejšlení do autobusku... a jedu ... a jedu... a najednou zjišťuju, že jedu úúúúplně někam jinam než jsem chtěla :o) V ten okamžim mi naskočil úsměv - no není to kouzelný? Jela jsem směr Barandov - byla jsem úplně nadšená z náhlé změny plánu a kochala jsem se výhledem na Prahu. Jela jsem až na konečnou - měla jsem čas, a tak jsem se nechala unášet náhodou! Bylo to úžasný, mnohem lepší než nějakej hektickej obchoďák. Krásně jsem si pročistila hlavičku - jen škoda že byl takovej mráz. Když jsem se dost pokochala (teda spíš, když jsem byla před 1. stupněm omrzlin) jsem nasedla na trvamvaj a vracela se zpět do centra. Vystoupila jsem na Andělovi a tam jsem si dala kafčo a přečkávala volné chvíle (než mi mělo začít divadlo) Když mě to přestalo bavit jela jsem na Národní třídu a zalezla si tam do jedné Gyros kavárny, sedla jsem si s čajem k topení a koukala skleněnou výlohou ven. Rádio mi hrálo do noty a já byla zase jako básník okouzlená Prahou. Nikdy jsem nechápala, co ty básníky na Praze vždy tak okouzlovalo, ale v tu chvili, kdy jsem nikam nehnala a po třech letech (co tam pravidelně jezdím) jsem se zastavila mi bylo vše tak nad míru jasné! Vzala jsem kus papíru a tužku...
"Opilí mladíci, jejichž tváře se červenaly pod neoholenými vousy, plašili holiby, přestě tak jako malí kluci. Lidé s kamennými obličeji, za nimiž schovávaly svůj osobní životní shon, se jim s úlekem vyhýbali. Jiná skupinka potulných mužů stála opodál a se zajmem pozorovala krátkodobé vyrušení z jejich šedého dne, který se nijak zvlášť nelišil od toho předcházejícího ani od toho co teprve příjde. Každý z nich v rukou svíral kelímek s grogem, či levným svařeným vínem, z něhož se vůně skořice linula do dálky... Po chvíli - jako by se mi to jen zdálo - všichni zmizeli, jen holubi ve velikém hejnu zobali dorbečky. Sem tam je vyrušil člověk s mrtvým pohledem plným skrytých myšlenek a poté s vyděšením lapal po dechu a sledoval stovky ptačích křídel, která jej míjela a jako oblak se vznášela k nebi, však zanedlouho opět klesla na prochladlou zem..."
Víc jsem toho pohužel nestila, jelikož si ke mě přisedl takový podivný pár. Pán - měl okolo 50tky - mi nabídl, že mi vyčte budoucnost z ruky... Ruku jsem mu dát nechtěla - tak mi do ní jen nahlédl a řekl: "Nemáte to špatný... Něco tam je, ale bát se nemusíte." Raději jsem se sbalila a vydala jsem se do Národního divadla. Dávali balet "Zkrocení zlé ženy" - Shakespeare - bylo to kouzelný!!!! Doporučuji těm, kteří žijí tancem a mají srdíčko na správném místě. Bohuzel jsem si nemohla vychutnat záverečný aplaus, který mi moc chybí - miluju ten pocit, kdy dav obdivuje umění potleskem! Musela jsem totiž utíkat na autobus - stihla jsem to tak tak - celou dobu jsem utíkala - autobus byl už v pohybu, když si hodnej řidič všiml mého nešťastného výrazu...zastavil a já se tak vydala na tříhodninovou cestu domů...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 supersoptik supersoptik | E-mail | 29. ledna 2006 v 17:58 | Reagovat

ahojky výletnice... tak jsem si to přečetl a zjistil jsem že tam máš dvě chybičky... možná by to chtělo opravit ... ale jinak mooooc krásné...mě velkoměsto nikdy nic neříkalo a raději jsem se výdy toulal po vsích nebo jen tak přírodou... A pak bych si s tebou rád o něčem promluvil ale to až se opět uvidíme ju??? Tak se měj moc hezoulinky ... S.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama